Zbytečná válka socialismu a kapitalismu

Socialismus a kapitalismus, dva nesmiřitelní protivníci, kteří bojují na život a na smrt. Pro současnou dobu a společnost však nepříliš podstatná válka mezi ekonomickými systémy, která nikterak neřeší mnohem důležitější boj – ten mezi svobodou a násilím.

Co znamená ten kapitalismus a socialismus?

Socialismus i kapitalismus jsou pouze ekonomické systémy. To znamená, že řeší vlastnické vztahy ve společnosti.

Socialismus zastává kolektivní vlastnictví výrobních prostředků a z toho plynoucí jejich centrální řízení. Všichni si mají být rovni, a proto je nepředstavitelné soukromé vlastnictví a peníze. Naproti tomu kapitalismus je na soukromém vlastnictví založen a od toho se odvíjí i soukromé vlastnictví podniků (firem). Kapitalismus neuznává jakékoliv zásahy do dobrovolné ekonomické činnosti.

Hlavním a falešným tématem bitvy mezi socialismem a kapitalismem je vztah k solidaritě. Kapitalismus nikoho neomezuje pomáhat chudším nebo méně šťastným jedincům. Socialismus je „solidárnější“ než kapitalismus pouze v případě, že je nedobrovolný a bere lidem více, než jsou ochotní dávat.

Kapitalismus z podstaty není jakkoliv postaven na vykořisťování zaměstnanců, což je další tezí zastánců socialismu. Kapitalismus pouze dává možnost dobrovolných smluvních vztahů – a jak společnost s touto možností naloží, záleží na ní.

Socialisté si pod kapitalismem představují systém, ve kterém podnikatelská třída pomocí vládnoucí složky udržuje své podniky (a v těchto podnicích právě vykořisťuje nižší třídy obyvatelstva). Avšak systém, ve kterém stát omezuje vznik nových firem, nemá s kapitalismem nic společného, protože kapitalismus znamená nulové zásahy do volného trhu.

Stejně tak socialismus není z definice spojen s násilím a donucováním, naopak může být postaven na dobrovolnosti – jeden by řekl snad až osvícenosti – společnosti, která se pro socialismus sama rozhodne. Socialismus nijak neomezuje osobní svobodu, z čehož jej odpůrci mylně osočují. Bez diskuze ale je, že socialismus znamená ztrátu ekonomické svobody. Na tom ale nevidím nic špatného, pokud se pro to někdo dobrovolně rozhodne.

Ale především – pokud se budeme držet výše uvedené logické definice pojmů, tak je válka mezi socialismem a kapitalismem v současnosti zajímavá víceméně jen pro fanoušky ekonomie. Boj je tak populární právě kvůli překrouceným definicím s filozofickými přívlastky, kdy socialisté považují kapitalisty za vykořisťovatele a kapitalisté mají socialisty za nekonečné odpůrce svobody.

Socialismus – populární nástroj diktátorů

I přesto, že socialismus ani kapitalismus v sobě nenesou žádné násilí, jeden ze systémů je u násilných vládnoucích složek značně oblíbenější.

Tím oblíbencem je socialismus se svým centrálním řízením, které umožňuje vládám kompletní kontrolu ekonomické činnosti obyvatel. Navíc v takovém systému je hned jednodušší začít nahlížet lidem nejen pod ruce, ale i do ložnic. Jinými slovy omezovat nejen ekonomickou, ale i osobní svobodu. Co víc si mohou mocenské skupiny přát?

Avšak jak dávno napovídal selský rozum a nedávno ukázala historie i aktuálně uznávaná ekonomická teorie, čirý socialismus je systém, který vede ke krachu. Proto si jej vlády nemohou dovolit užívat v celé své kráse a kombinují jej – někde více a někde méně – s kapitalistickými prvky. To dává mnohým lidem falešnou iluzi o tom, že žijí v kapitalismu. Socialismus a kapitalismus jsou pouze dva extrémy, přičemž ekonomický systém se může reálně nacházet někde mezi těmito póly tak, jak je tomu dnes. Takový systém je však pouze nesmyslnou směsí, která nemá jakýkoliv logický základ, protože není možné zároveň uznávat soukromé vlastnictví a lidem zabavovat většinu peněžních prostředků (prostřednictvím vynucovaných daní), jejichž hodnotu mohou navíc vládnoucí složky libovolně upravovat (prostřednictvím své centrální banky).

Socialismus automaticky nespojuji s násilím, protože věřím, že může v malé vísce mírumilovně fungovat (otázku efektivity a prosperity takové vísky ponechávám stranou). Na druhou stranu nevěřím, že socialismus může být masově dobrovolně přijímaným ekonomickým systémem a fungovat bez násilí na rozsáhlém území. Myslím, že ve skutečnosti se líbí pouze malé části společnosti, a proto musí být pro existenci ve větším měřítku násilně vnucován. Pokud by však lidé bez manipulace opravdu chtěli socialismus, nic proti tomu nemám.

Kde se odehrává skutečný boj?

Společenský systém či ideologie není možné hodnotit pouze na jedné škále (a ještě k tomu takové, na jejímž jednom konci je „pravice“ a druhém „levice“, což jsou zcestné a nedefinované pojmy). Na jedné škále lze systém konzistentně hodnotit pouze z jednoho úhlu – například ekonomické svobody, ale to zdaleka nestačí.

Abychom našli původce všeho zla, musíme pátrat hlouběji, a proto jsem vymyslel systém zkoumání společnosti postavený nikoliv na jedné či dvou linkách, ale čtyřech. Úrovně se navzájem ovlivňují a jednotlivé póly nemusí být vždy slučitelné, i přesto jsou pro komplexní pohled na společnost všechny linky nepostradatelné.

První dvě úrovně řeší vznik a formální stránku společenského uspořádání, a proto jsou na první pohled pro běžný život nepodstatné, ale podstatné jsou, protože se od nich odvíjí další dvě úrovně, které se bezprostředně dotýkají každého člověka ve společnosti.

Systém jsem nevytvořil proto, že bych se rád šťoural v politologických pojmech (to naopak nesnáším), ale abych při kritice současného systému a hledání cesty ke svobodě dokázal zamířit na pravá místa a pomohl s orientací i ostatním. I já jsem se dříve dopouštěl chyby zjednodušování – jmenovatelem pro veškeré omezování svobody pro mě byl socialismus, pak etatismus, ale čím více jsem o tom přemýšlel, tím jsem v tom měl větší zmatek.

Protože společnost není matematické rovnice, pravděpodobně vždy bude možné nalézt v systému kategorizace společenského uspořádání logické nesrovnalosti a paradoxy – cílem však je nalézt takový způsob hodnocení, který bude mít logických nedostatků co nejméně a zároveň bude co nejkomplexnější. Věřím, že to se mi podařilo.

Pojmy pro názvy pólů jednotlivých úrovní jsem vybral tak, aby co nejlépe pól vystihly a zároveň se shodovaly se svou základní definicí. Nevím o tom, že by k podobnému systému hodnocení společnosti došel někdo přede mnou, ale nedivil bych se tomu.

Systém

Ilustrace neukazuje analýzu reálné společnosti, je pouhou ukázkou toho, jak se má popisovaný systém hodnocení používat.

1/ Míra dobrovolnosti uspořádání (voluntarismus vs. diktatura)

Tato škála řeší, zdali je společenské uspořádání založené na dobrovolnosti (voluntarismus), nebo naopak donucení (diktatura). Je to míra toho, nakolik je systém na daném území dobrovolný, jinými slovy, nakolik s ním jeho původní obyvatelé souhlasí. Míra dobrovolnosti je podle mě tím nejdůležitějším měřítkem pro společenské uspořádání, protože řeší konflikt svobody a násilí již v jeho kořenech.

Synonymem pro diktaturu ve smyslu této škály je parazitismus. Původním obyvatelem rozumím někoho, kdo území nenásilně nabyl, naproti tomu parazit je ten, kdo si cizí území násilně přivlastňuje. Systém je voluntaristický, pokud odpovídá preferencím původních obyvatel, nikoliv parazitů, i kdyby byli ve většině.

Žádný současný stát není postaven na principu dobrovolnosti a troufám si tvrdit, že to je hlavní důvod, proč dnes v žádném státě není osobní ani ekonomická svoboda. Věřím, že lidé chtějí svobodu, ale pokud nechají své území ovládnout mocichtivými parazity, nelze se divit, že se jim svobody nedostává. Místo tvrdé obrany bohužel dnes společnost nevědomě toleruje vládce, s jejichž politikou je v přímém rozporu.

Je těžké prokázat, zdali je společenské uspořádání dobrovolné, nebo ne. Jasným důkazem, že ano, může být existence společenské smlouvy (opravdové smlouvy, ne abstraktní dohody ve vzduchu), ale i bez takové smlouvy může být společnost dobrovolná.

Z čeho tedy soudím, že všechny současné státy jsou diktaturou? Ze dvou předpokladů. Ten první plyne z velikosti současných států – je nepravděpodobné, že by se na ustanovení jednotného společenského systému dokázalo domluvit více lidí než v řádu tisíců. Státy s obyvateli v řádu stovek milionů působí až směšně. Dalším předpokladem je právě to, že lidé chtějí svobodu, a vzhledem k tomu, že svoboda nikde není, znamená to, že systém nevyplývá z vůle lidí.

Ačkoliv se voluntarismus rovná absenci donucení, tak ve svém praktickém důsledku se paradoxně nemusí rovnat svobodě ve smyslu každodenního života. Pokud se lidé dobrovolně rozhodnou pro otrocké fungování společnosti, ve kterém je (a to pouze je – ty, co si to dobrovolně zvolí, ne nikoho jiného) bude někdo bičovat, není to s voluntarismem v rozporu. Stejně tak není v rozporu s voluntarismem, pokud si lidé dobrovolně zvolí ekonomické otroctví v podobě socialismu a nebudou jím otravovat ostatní lidské bytosti.

Může se stát, že se i do zcela dobrovolné společnosti narodí takový člověk, který v dospělosti se systémem nebude souhlasit. Voluntarismus spočívá v tom, že umožní takovému člověku odloučení od společnosti, případně sebeurčení na svém pozemku v rámci dané společnosti. Pokud se narodím do systému, se kterým nebudu v dospělosti souhlasit, a budu mít možnost odejít, tak je tento systém voluntaristický.

Je však možné, že nové generace způsobí, že společnost, která byla kdysi voluntaristická, se rázem stane diktaturou, protože nové obyvatelstvo nebude souhlasit s přetrvávajícím systémem, který nastavili původní generace. Pak se musí systém přenastavit, jinak se nedá označit za dobrovolný.

Voluntarismus se dá vyjádřit také jako respekt k sebeurčení jednotlivce nebo společnosti (skupiny jednotlivců) na svém území, jinými slovy jako respekt k vlastnictví území. Ačkoliv je pro mě tato úroveň zdaleka nejdůležitější, pokud bychom zůstali pouze u ní, znamenalo by to, že dále nijak nedělíme, jaké principy společnost na svém území uplatňuje.

2/ Síla státního aparátu (anarchismus vs. etatismus)

Další úroveň řeší působení formální platformy pro organizaci společnosti – státu. Anarchismus znamená absenci takové platformy, naopak etatismus staví na mocném státě.

I pokud je společnost postavená na principu dobrovolnosti, nemusí to znamenat, že se rozhodne pro absenci jednotné organizační platformy. Ačkoliv v posledních staletích zakládaly a spravovaly státy výlučně násilné mocenské skupiny, čímž udělaly instituci jménem stát ostudu, neznamená to, že je stát sám o sobě násilnou institucí.

Etatismus je s voluntarismem slučitelný, ačkoliv pravděpodobně jen do určité míry – věřím, že někteří lidé by preferovali žít ve společnosti, ve které jim bude do jisté míry život ovládat velký bratr (a to pouze jim – těm, co si to vyberou, ne i všem ostatním), ale čeho je moc, toho je příliš.

V případě, že stát existuje, je tu ještě další úroveň – demokracie vs. autokracie. Ta řeší formu řízení v rámci státu – demokracie znamená rozhodování v rukou lidu, naproti tomu je autokracie, která se se rovná řízení jednotlivcem či uzavřenou skupinou.

Dnešní systém není demokratický, jak je často prezentováno. Demokracie znamená vládu lidu, ne systém, ve kterém má zmanipulovaný lid jednou za čtyři roky možnost vybrat své figurky do dostihů v podivných volbách, ve kterých se nesmyslným způsobem přepočítávají hlasy a ve kterých se nevolí myšlenky, nýbrž jen nicneříkající tváře.

3/ Míra osobní svobody (individualismus vs. totalitarismus)

4/ Míra ekonomické svobody (kapitalismus vs. socialismus)

Další dvě úrovně (míra osobní a ekonomické svobody) zkoumají, do jaké míry mají jednotlivci nárok činit svobodná rozhodnutí ohledně jejich života. Shrnuji je dohromady, protože jsou si blízké a mnohdy na sobě závislé, i přesto je důležité je oddělovat, protože společenský systém může být nastaven tak, že jedna ze svobod bude silně omezována, zatímco druhá ne.

Co týče se osobní svobody, tak individualismus znamená uznání jednotlivce a jeho osobních preferencí – právo jakkoliv nakládat se sebou samým a vyjadřovat své názory, zatímco totalitarismus je toho opakem – prosazuje vládní řízení jednotlivce ve vztahu k sobě samému.

Míra ekonomické svobody se vztahuje k ekonomické činnosti lidí a soukromému vlastnictví – kapitalismus znamená, že všichni mohou cokoliv vlastnit a také produkovat nebo prodávat jakékoliv výrobky/služby za účelem zisku, naproti tomu v socialismu je obchodování a soukromé vlastnictví nepřípustné. Podrobněji jsou ekonomické systémy popsány v první části článku.

Rozdíl lze shrnout na příkladu: Omezování osobní svobody znamená, že lidé mají zakázáno nosit šátky, zatímco omezování ekonomické svobody znamená, že lidé nemohou šátky vyrábět (ale stát nebo jím vybraná část společnosti ano).

Může se zdát, že osobní a ekonomická svoboda jsou pro společnost těmi nejdůležitějšími měřítky, ale důležité jsou spíše předchozí dvě úrovně (míra dobrovolnosti uspořádání a síla státního aparátu), jelikož jdou přímo k jádru problému. Míra osobní i ekonomické svobody se od předchozích úrovní odvíjí, protože nedobrovolné společenské uspořádání a silný stát se rovná omezování svobody ve smyslu každodenního života.

Závěrem

Cílem tohoto článku je ukázat, že zjednodušování pohledu na společenský systém nebo využívání nevhodných definic způsobuje rozbroje mezi lidmi, kteří spolu ve skutečnosti souhlasí. Nebo naopak staví na jednu stranu názorové skupiny, které jsou si v něčem podobné, ale v jádru odlišné.

Socialismus je sice často nástrojem násilných vlád, mnohem podstatnější problém je ale vůbec existence vládnoucích skupin. Řešit v současnosti socialismus a kapitalismus je stejné, jako být zavřen v kleci a řešit, co dostanu k večeři. Až po vítězném konci bitvy mezi dobrovolností a donucením bude aktuální i otázka ekonomického systému, ačkoliv tato bitva je pro socialisty předem prohraná, protože kolik lidí si dobrovolně vybere socialismus?

Všichni zastánci svobody – tedy ti, kdo souhlasí s tím, že člověk má právo žít jakkoliv podle svého uvážení, dokud nezasahuje do života někoho jiného – se místo zbytečných diskuzí společně snažme o rozpad současných států, které tvoří zrůdný kartel plný násilí, a zároveň o vznik společenského systému, který bude v souladu se svými obyvateli, nikoliv jejich parazitem.


Hledání sociální spravedlnosti

Je spravedlivé, že se někdo narodí bez nohou do chudé rodiny, zatímco jiný se narodí do bohaté rodiny s talentem na fotbal (a oběma nohama)?

Definice spravedlnosti

„Rozhodně ne“, shodla by se pravděpodobně většina lidí. Lidé spatřují nespravedlnost, kdykoli se narodí někdo s horšími predispozicemi, než jsou průměrem ve společnosti. Spor nastává až tehdy, kdy jedni nastaví prioritu této „nespravedlnosti“ tak vysoko, že v zájmu její nápravy ospravedlňují nucenou redistribuci bohatství. Ta druhá část sice nespravedlnost vidí, ale nechce kvůli její nápravě zasahovat do životů ostatních.

Jenže zatímco se lidé zabývají tím, jak domnělou nespravedlnost napravit, tak chybovali už na začátku v samotné definici sociální nespravedlnosti. Přírodní zákony ve skutečnosti nejsou spravedlivé ani nespravedlivé. Příroda není myslící jednotka, která by na základě předem daných parametrů ovlivňovala, jak se kdo narodí. (Ne)spravedlnost životních podmínek při narození bychom mohli posuzovat, pokud bychom jako lidé měli nějaké podmínky s přírodou smluvené. Jenže to nemáme, takže jakkoli se kdo narodí, tak je to spravedlivé. Podporovatelé myšlenky sociální nespravedlnosti si spletli spravedlnost s rovností, v rámci které mají všichni podobnou životní úroveň. Lidé se rodí do různých životních podmínek, někteří mají štěstí, jiní smůlu, ale nelze mluvit o nespravedlnosti.

Bohatství ve společnosti může být jakkoliv nerovné, a i přesto spravedlivé. Opravdová nespravedlnost nastává až v případě, kdy někdo při nabývání bohatství zasáhne do svobody někoho jiného. Kdokoliv si zaslouží cokoliv, dokud nepřijde k nedobrovolné újmě další osoba – to je sociální spravedlnost.

Že se někdo narodí slepý na ulici, není nespravedlivé, ale je to smutné. Mělo by záležet na zbytku společnosti, zdali se dobrovolně rozhodne takto znevýhodněného člověka finančně či jinak podpořit. Není ale jakkoliv ospravedlnitelné omezovat něčí svobodu v zájmu toho, aby se měl znevýhodněný jedinec lépe.

Spravedlnost = přirozenost

Je ospravedlnitelné vzít nejbohatšímu člověku na světě tisícinu jeho majetku a udržet díky ní při životě milion hladových dětí? Je spravedlivé, aby matka ukradla jídlo pro své hladem umírající dítě? Za předpokladu, že onen nejbohatší člověk i majitel prodejny nabyly majetek nenásilně a bez podvodů, to ospravedlnitelné není. Respektive není to ospravedlnitelné, pokud pro vás není loupež eticky přijatelná.

Jakkoliv mizerný či opravdu nespravedlivý stav jedné osoby nikoho neopravňuje k perzekuci další osoby. Ve zmíněných případech bude však spousta lidí tvrdit opak – že zásahy do svobody jsou v takových případech ospravedlnitelné.

Tyto příklady jsou však schválně vykonstruovanými extrémy, které svádí k jedinému možnému řešení – vševědoucí autokratické vládě, která bude řídit bohatství ve společnosti a omezovat sobecké choutky běžných lidí, kteří by si prý jinak hleděli jen svého bohatství a nebyli se schopni postarat o slabší členy společnosti.

Výše uvedené příklady a z nich odvozené řešení jsou zavádějící, protože vychází z hororové představy o svobodné společnosti, ve které nejsou lidé ochotni dobrovolně přispívat znevýhodněným členům společnosti – a ti poté umírají na ulici. Klasický zkreslený a nepodložený obrázek o přirozenosti člověka a z ní odvozené společnosti. Já takovému scénáři nevěřím, naopak si myslím, že drtivá většina lidí je do určité míry ochotna pomáhat těm, kterým osud nepřál. Pokud tomu tak není, tak ani v tom případě nevidím důvod přirozený stav měnit – nechť společnost odpovídá tomu, jací lidé doopravdy jsou.

Sociálním inženýrstvím ke spravedlnosti

Řídící orgány přerozdělování jsou navíc mnohdy schopny definicí spravedlnosti kroutit ještě více. Nejenom, že je podle nich nespravedlivé, že se lidé rodí do různých životních podmínek. Nespravedlivé jsou podle nich i způsoby následného nabývání bohatství – pokouší se najít jakýsi správný poměr zásluh k objemu bohatství daného jedince.

Pokud se jim onen poměr zdá nepřiměřený, označí stav za nespravedlivý a to je podle nich opravňuje bohatství jedněm zabavit a předat ho druhým – těm, co si ho „zaslouží“.

Takový pohled na spravedlnost je bláznivý, protože naráží na absolutní nemožnost měřitelnosti obou parametrů – zásluh i bohatství. Je bohatší ten, kdo má miliony na účtu, nebo ten, kdo usíná každý den s úsměvem na rtech, leč pod mostem? Je náročnější kopat kanály, nebo programovat? Navíc neměl by si podle takového náhledu na spravedlnost člověk něčím zasloužit už jen to, že se může narodit?

Závěrem

Sociální spravedlnost najdeme jedině v takové společnosti, kde není zasahováno do svobodné vůle jednotlivců. Ve svobodné společnosti je sociální nespravedlnost nereálným jevem. Spravedlnost neznamená rovnost ani dobrotivost, spravedlnost pouze ukáže opravdové jádro společnosti – a co v něm je, zůstane tajemstvím, dokud společnost nebude svobodná.


Nepřítel svobody č. 1

Následující text lze brát jako výtah, doplnění či volné pokračování článku Proč jsem anarchista, ale v anarchii nevěřím.

Nerozumím schizofrenii těch liberálních myslitelů, pro které je hlavním nepřítelem stát a zároveň si myslí, že stávající západní státy jsou doopravdy demokratické – tedy, že jsou skutečně pod vládou svobodné vůle lidí. Pokud žijí v přesvědčení, že si lidé racionálně zvolili současný systém postavený na násilí, tak proč obviňují státy, ale ne přímo lidi?

Z jejich logiky vyplývá, že lidé obecně nechtějí svobodný systém – v takovém případě by se měli odstěhovat se svými názorově bližními na opuštěný ostrov a zkousnout, že zbytek světa nesouhlasí s jejich přesvědčením; ne křičet na všechny strany o nespravedlivém útlaku a nárokovat si právo na změnu, jak mají ve zvyku.

Opravdový nepřítel svobody

Pro mě je nepřítel jiný, není to stát ani lidé jako takoví. Jediným nepřítelem je pro mě pokřivené lidské myšlení a rozhodování, které dělá agresivní zrůdy z lidí, kteří by byli v přirozeném stavu mysli liberální. Zdrojem takového myšlení je především rozsáhlá manipulace od lidí toužících po moci, ale z velké části i neochota lidí přemýšlet. Lidé si denně píchají brainwashingové injekce v podobě nesmyslných mediálních sdělení, která nenápadně formují jejich myšlení.

Nevěřím, že jsou pro lidi přirozené vraždy, umělá redistribuce bohatství, prohibice psychoaktivních látek, centrálně řízené vzdělávání či další dnes běžné záležitosti. Předpokládám, že drtivá většina lidí nechce budovat imperialistické státy a že při absenci manipulace by podporovala princip neagrese. To je pro mě jediný důvod, kvůli kterému vůbec dává smysl stávající systém kritizovat a šířit myšlenky svobody – myšlenky, které navrací lidi k přirozenosti.

Připadá mi, že zejména v České republice je oblíbené nemít žádný názor a politickým tématům se vyhýbat, jenže systém není nastaven tak, že kdo nic nedělá, nic nezkazí – je nutné se aktivně bránit proti násilí. Lidé bez názoru jsou taženi ve vleku ostatních, poslušně platí daně a nevědomě svou nečinností celý systém státního násilí podporují.

Etická očista

Liberální etické argumenty jsou snadno pochopitelné pro každého, avšak čím více je někdo zmanipulovaný, tím je těžší ho z jeho iluze vyvést, a to téměř nezávisle na inteligenci, avšak velmi závisle na míře otevřenosti jeho mysli. Samozřejmě jsou i lidé, kteří nativně násilí podporují, ti se v současnosti nenachází v žádné manipulaci, ale v žitě, jelikož to jsou prasata.

Argumentace, která sází na tvrdou ekonomickou teorii, mi nepřipadá šťastná, jelikož není tak snadno pochopitelná a bez pevných etických základů se může velice snadno zbořit, protože může přijít další z řady spasitelů se svým zaručeným receptem na ekonomickou prosperitu. Ačkoliv si myslím, že kapitalismus je pro společnost jako celek tím nejefektivnějším ekonomickým systémem, tak úplně přesvědčený o tom nejsem, zato jsem si jistý tím, že násilí pro mě bude vždy nepřípustné.

Cesta ke svobodné společnosti

Rozpad státu v současnosti nic nevyřeší, lidé nemají mysl odolnou vůči mocichtivým jedincům, a tak bychom se zanedlouho dočkali vzniku nového státu – možná lepšího, možná horšího. Pokud se společnost nezmění, tak se nabízí pouze dvě řešení, která jsou však značně nestabilní – onen únik na opuštěný ostrov nebo čekání na diktátora, který bude vládnout a manipulovat směrem ke svobodě.

Obecně není možné odstranit manipulátory – vždy se ve společnosti tací, kteří budou chtít ovládnout ostatní. Jediným dlouhodobě účinným lékem ke spravedlivé společnosti – tedy takové, která bude odpovídat přirozené vůli lidí – je naučit lid filtrovat informace a racionálně uvažovat. Nevím, jak toho dosáhnout, a nemyslím si, že je to v horizontu několika desítek let reálné.


Hlavní nevýhoda Evropské unie? Její existence

Evropské dotace, zakázané žárovky a další socialistické nebo ekologické nesmysly jsou to poslední, co mě na Evropské unii trápí. Unie by se mi protivila, i pokud by v jejím čele stál Petr Mach a podařilo se mu prosadit volný trh s pomazánkovým máslem. Problém pro mě představuje hlavní princip, na kterém je Evropská unie postavena – centralizace moci.

Na každém území, jehož obyvatelé nejsou úplně názorově sjednoceni a které podléhá pouze jedné centralizované vládě, bude určitý počet lidí, kteří budou s vládnoucí složkou nesouhlasit a budou tak jejím jednáním poškozeni.

Na čím vyšší počet lidí vláda působí, tím je vždy vyšší počet poškozených lidí, proto je vhodné moc decentralizovat – tříštit její působnost na menší a menší celky, čímž se bude snižovat počet obyvatel nespokojených s vládou.

Srovnejme si dva příklady odehrávající se na stejném území se stejnými obyvateli:

  1. Území je jednotné a vládne mu jedna demokratická vláda.
  2. Území je rozdělené a každá část má svou demokratickou vládu.

Neexistuje žádná varianta rozložení obyvatel, ve které by v první možnosti se zákony daného území souhlasilo více lidí než v možnosti druhé. Výsledek může být nanejvýš stejný, což by se mohlo stát jedině za krajně nereálného předpokladu – názorové rozvrstvení lidí v rozdělených částech bude totožné jako rozvrstvení celého území dohromady.

Vraťme se zpátky do reality. Skutečností je, že názorové rozvrstvení obyvatel Evropské unie je v mnoha členských zemích velmi odlišné. Není to náhoda – tak to logicky bývá, že čím menší území, tím názorově sjednocenější lidé ho obývají, protože se dobrovolně sdružují za účelem příjemnějšího bydlení. Když to někomu nevyhovuje, měl by mít možnost odstěhovat se na území sobě zaslíbené.

Tomu ale právě centralizace moci brání – čím delší prsty vláda má, tím je pro člověka složitější změnit území svého působiště. Když Evropská unie zahrne svou doktrínou celou Evropu, jak jednoduché bude pro menšinu, která s doktrínou nebude souhlasit, emigrovat?

Zatímco při dostatečně rozdrceném území by mohlo stačit dojít pěšky o kousek dál do vysněné destinace, na území s centralizovanou mocí nebude jednoduchého úniku.

Nekopu za stejný tým jako ti odpůrci Evropské unie, kteří rádi hlásají něco o národní hrdosti a českém státě – ten mě totiž nezajímá. Nízká autonomie členských zemí Evropské unie, kterou tito odpůrci kritizují, se v menším měřítku děje i na území České republiky a dalších států.

Evropskou unii bych zrušil. Hned poté bych rozdělil Českou republiku a další obří státy na menší části, aby byla větší konkurence společenských systémů. Je nějaký důvod pro to, aby se odlišní lidé obývající odlišné území museli řídit stejnými zákony?


O náboženství

Tento článek není o alternativní víře v Boha bez náboženství, kterou toleruji, ani o víře v nekonkretizované transcendentno, v jehož otázce jsem agnostik. Článek pojednává o víře v ryzí náboženství.

Vadí mi obecně, když lidé věří konkretizovaným věcem, které nejsou čímkoliv podložené a které nejsou založeny na vlastních myšlenkách. Ještě hůře, když taková víra brání vlastnímu rozvoji a může vést i k omezování ostatních. Víru v nepodložené konkretizované věci představují všechna rozšířená světová náboženství.

Víra v náboženství se mi příčí, i když plyne ze svobodného rozhodnutí člověka, ale mnohem více mi taková víra vadí, pokud je někomu vnucena – nejhůře jako dítěti, což je případ většiny přívrženců náboženství.

Pokud je výběr náboženství svobodné rozhodnutí, proč si děti v drtivé většině „vybírají“ stejné náboženství jako jejich rodiče? Proč si Indové „vybírají“ v drtivé většině hinduismus, Evropané křesťanství, Arabové islám a Izraelci judaismus? Pokud by se lidé rozhodovali v izolovaném prostředí – takovém, které by zajistilo naprosto neovlivnitelné rozhodování – rozhodli by se pro stejnou víru?

Jak je možné, aby stovky milionů lidí nezávisle na sobě věřily stejným konkrétním myšlenkám, které mají rozsah několika set stránek textu? Mají všichni tito lidé stejné myšlení?

Ve svatých textech nejrozšířenějších náboženství je mnoho části, které neodpovídají morálním zásadám dnešní doby – podle čeho se pozná, které části svatých textů jsou závazné a přívrženci je musí dodržovat? Proč by tam vůbec byly části, kterých se přívrženci nemusí držet? Pokud jsou některé části nesmyslné, jaký je důvod věřit ostatním částem?

Čím více lidí věří nějakému náboženství, tím více se zpožďuje a omezuje lidský vývoj, protože vědecký výzkum a morální vývoj je v rozporu s náboženstvím, které má své pevně dané odpovědi na základní metafyzické i etické otázky. Jak mohou být tyto odpovědi relevantní, když jejich zdrojem jsou svaté texty z doby, kdy si lidé mysleli, že Země je placatá a otrokářství morálně přijatelné?

Přívrženec náboženství má v mnoha vědeckých otázkách jasno a myslí si, že není potřeba již zkoumat otázky, na které odpověděl jeho svatý text. Racionálně smýšlející člověk na tyto otázky zatím odpověď nemá, ptá se a vyvrací nepodložené odpovědi, dokud nedostane odpověď podloženou pádnými argumenty. A dokáže se smířit s tím, že odpověď možná nikdy nedostane.

Pokud mělo náboženství inovativní morální kodex, který mohl být ve své době přínosný, proč jej spojovat s Bohy a zavazovat platnost kodexu na věčnost? Etický kodex mohl existovat i bez náboženství, flexibilně se vyvíjet a reagovat na aktuální dobu. Spojování morálních zásad a víry v Boha zbytečně vede k rozdělování společnosti a omezování lidského vývoje.

Náboženství má jistě vliv na kulturu, ale plyne z toho, že je náboženství kultuře prospěšné a bez jeho vlivu by na tom kultura byla hůře? Ne, plyne z toho akorát, že náboženství má na kulturu vliv. Co je pozitivního na tom, že ve 21. století stále mnoho lidí věří nepodloženým myšlenkám, které odporují vědeckému výzkumu a morálním hodnotám dnešní doby?

Pokud je společnost nábožensky založená, tak je logické, že mnoho významných osobností bude z řad přívrženců náboženství ­– to ale neznamená, že náboženství má jakýkoliv vliv na jejich životní dílo.

Dokud někdo pouze věří a nesnaží se náboženství vnucovat ostatním, je mi ho pouze líto, jeho vírou opovrhuji, jeho zaslepenosti se směji, ale vynucovat si násilím přechod k ateismu je pro mě nepřípustné. Lítost, opovržení a výsměch se však mění v nenávist ve chvíli, kdy se věřící snaží svou víru někomu vnutit, a ještě hůře – pokud víru vnucuje pod výhružkou násilí.


Spravedlnost podle státu

Připadá mi směšné, když se někdo „nespravedlivě odsouzený“ vymlouvá na zákony a nějaká ústavní práva místo toho, aby si jednoduše přiznal, že naše zákony jsou nesmyslné. Nebo obráceně – poškozený se snaží vydupat nějakou spravedlnost od státu, přičemž se domnívá, že na ni má ze zákona nárok. Ne, mnohdy nemá.

Zákony neodráží daná morální pravidla ve společnosti (tedy alespoň mi připadá, že násilí není v naší společnosti morálně tolerováno, naštěstí). Jakkoliv morálně nevinný člověk může být odsouzen za činnost, která se státu nelíbí, stejně tak může být násilný subjekt v očích státu nevinný. Zákony, policie a soudní systém v dnešní podobě nepředstavují žádnou morální autoritu. Nezákonná činnost nemusí být v rozporu s etikou.

Zákony jsou spletí složitých nesmyslů, které si někdy i vzájemně odporují a které je složité pochopit. Proto lidé znění většiny zákonů ani neznají, tím mimo jiné stát zbytečně podpořil růst profesí, jejichž současnou hlavní náplní je učit se zákony a pomáhat s nimi ostatním (například právník nebo daňový poradce).

Soudy a policie jsou pouze stroje, které se zákony řídí, a tak od nich nelze očekávat nic víc než nesmyslné jednání. Personální nedostatky policie a soudního systému, na které se často poukazuje, jsou další problém, ale ten opět plyne ze zákona – takového, který určuje systém personálního výběru pro policii a soudy.

Řešení je jasné, nastavit zákony tak, aby odpovídaly morálním pravidlům svobodné společnosti, takové pravidlo je vlastně jenom jedno – nulová tolerance násilí a podvodů.

Personální obsazování soudů a policie nemůže být svěřeno instituci, která by sama měla být nějakým způsobem kontrolována. Pokud má být soudní systém a policie státní, musí tomu být bez přímého napojení na další složky moci (nepřímé spojení bude existovat vždy, protože od zákonodárné moci se z principu odvíjí vše ostatní).

Jenže v první řadě se musí změnit myšlení společnosti – stávající systém tu není jen tak, nepřímo je společností tolerován a částí společnosti i podporován, pak si nelze stěžovat na politiky.


Proč jsem anarchista, ale v anarchii nevěřím

Anarchismus a já

Svoboda je pro mě primární hodnotou, a proto se mi příčí jakákoliv vynucovaná forma nadvlády člověka nad člověkem.

Za předpokladu morálně ideální společnosti – takové, ve které všichni vzájemně respektují svobodu – bych jednoznačně preferoval anarchii, ale v existenci takové společnosti nevěřím, minimálně ne v blízké budoucnosti.

Věřím, že i dnes v lidech převládá spíše úcta ke svobodě než touha po moci a že se společnost skládá především z lidí, kteří nechtějí zasahovat do svobody ostatních, ale ne zcela všichni staví svobodu na první místo a proti takovým lidem bychom se měli my ostatní nějakou formou bránit.

Pokud je v lidech obecně svoboda, je anarchie jejich přirozeným stavem při sdružování, ale stavem, který nijak nevynucuje obranu proti těm, kteří svobodu nerespektují.

Anarchisté většinou nespravedlivě srovnávají anarchii založenou na idealizované společnosti a stát založený na dnešní společnosti. Je to podobné jako srovnávat rychlost auta jedoucího na silnici s rychlostí formule jedoucí na lesní stezce.

Takové srovnávání nemá žádnou hodnotu, protože podoba společnosti je primární jev, od kterého se teprve odvíjí společenský systém (anarchie/stát) a jeho podoba.

Jestli anarchisté tvrdí, že odlišná podoba státu než dnešní není možná, tak stejně tak mohu říci, že je nereálná podoba anarchie, kterou si představují oni. Stát nemusí být organizovaným násilím a stejně tak anarchie nemusí být bitevním polem. Vše záleží na společnosti, ze které stav vychází.

Anarchie dnes

I přes to, že věřím, že v lidech svoboda je, si myslím, že agresivní přechod do anarchie za stávající situace by dříve nebo později vyústil v přechod k méně svobodnému systému, než máme dnes.

Podoba uspořádání společnosti je vždy přímým odrazem nejsilnější části společnosti – té části, kde se kumuluje největší síla a možnost ovládnout ostatní.

Myslím, že i přes sílu armády či vlády některých států, je vždy tou nejsilnější složkou společnost jako taková – obyčejní lidé, kteří při semknutí disponují tou největší pákou na zbytek.

Jak je pak za předpokladů, že společnost je hybným kamenem státu a že lidé obecně respektují svobodu, možné, že jsou současné státy zdrojem násilí a terorizování občanů?

Dost možná příčina dnešního stavu může být, že je jeden nebo oba mé předpoklady chybné. Vzhledem k tomu, že jsem ty předpoklady vznesl já, tak se k této variantě nepřikláním.

Pokud bych se přiklonil k tomu, že příčinou dnešního stavu může být, že lidé obecně podporují násilí a chtějí omezovat svobodu, znamenalo by to pro mě ztratit víru v lidi. Stále věřím, že pro drtivou většinu lidí je svoboda přirozená a základní morální hodnota.

Za stavu, kdy by lidé byli spíše špatní než dobří a nejsilnější část společnosti by vědomě podporovala násilí, nevěřím, že je možná proti násilí jakákoliv ochrana. Není žádný systém, který by vyřešil, aby svobodomyslná menšina nebyla utlačována násilnou většinou.

Já stávající stav dávám za vinu neinformovanosti a pasivitě lidí, nikoliv jejich špatnému morálnímu založení. Náš stát je pro mě jasný odraz společnosti, v jejíchž členech svoboda je, ale neumí si ji správně definovat a bránit se proti jejímu omezování.

Složky, které by byly ve výsledku slabší než celá společnost, zmanipulovaly lidi k tomu nedávat najevo svůj přirozený respekt ke svobodě a místo toho přijímat současný stát, který je synonymem pro násilí a omezování svobody.

Ať je platná ta či ona příčina, obě zcela rozporují teoriím o udržitelné funkčnosti anarchie v současném světě. Anarchie totiž stojí a padá s uvědomělou svobodou v lidech. Není jakýkoliv nástroj, který by zabránil přechodu z anarchie do diktatury, pokud by si lidé neuvědomovali, že svoboda je základ.

To je pro mě v současnosti největší riziko anarchie – věřím, že v lidech svoboda je, ale neuvědomují si to a nejsou tak ani schopni rozpoznat případné omezování svobody, natož mu vzdorovat.

Pozitivním ukazatelem by bylo, kdyby přechod k anarchii aktivně způsobili občané, ale stále by to nemuselo znamenat, že by si anarchie vážili a byli schopni se vyhnout mocenským vlivům.

Kdyby stát rozpustila nějaká třetí strana, je téměř jisté, že by se v současnosti společnost nadcházejícím mocenským vlivům nevyhnula.

O trvale udržitelné anarchii můžeme uvažovat pouze za předpokladu zakořeněné svobody v lidech a informované společnosti, která se bude proti mocenským vlivům schopna bránit.

Informovanou společností není myšlena společnost, která bude schopna rozeznat dopady všech ekonomických teorií, ale společnost, která se bude skládat z jedinců, kteří budou vědět, co to je svoboda a co násilí.

Vytvořit anarchisticky fungující společnost, která by ihned nezkrachovala, by bylo v dnešní době možné také tak, že by se anarchisté seskupili na jednom území, kde by svou ideologii aplikovali. Ani to by ale pravděpodobně dlouhodobě neřešilo primární problém anarchie, který rozebírám v další části.

Anarchie zítra

I pokud dojdeme ke společnosti, která bude schopna udržovat anarchii při životě, nepřipadá mi anarchie dobrá z onoho důvodu, že svobodu sice nanejvýše podporuje, ale nijak nevynucuje její ochranu.

Společnost pravděpodobně nikdy nebudou tvořit pouze ti, kteří respektují svobodu, ale bude existovat i menšina, která bude mít tendence zasahovat do svobody ostatních, a proti ní se je potřeba bránit.

Aby byla obrana svobody vynutitelná, musí vůbec nejdříve být jednotně definováno, co to omezování svobody je a jak jej trestat. Myslím, že dříve nebo později by si to lidé uvědomili a začali hledat jednotnou platformu, která by plnila roli ochránce proti násilí.

Takovou platformu pro mě představuje stát postavený na morální společnosti. Myslím tak, že i v tom lepším případě, kdy by anarchie byla spojena s informovanou společností, by opět vznikl stát. Tentokrát – na rozdíl od anarchie spojené s neinformovanou společností – ale takový stát, který by násilí neinicioval, ale byl by ochranou proti němu.

Není to jenom ochrana vůči násilí proti jednotlivcům, kvůli které si myslím, že se lidé budou chtít za každou cenu sdružovat, jsou to i další oblasti, které pravděpodobně posílí myšlenku znovu vytvořit stát.

Kromě interní ochrany proti násilí asi nejsou oblasti, pro které by byl stát primárně nutný, ale myslím, že jsou oblasti, které bude chtít celá společnost téměř bez výjimek spravovat společně a stát k tomu využije. Může to být například celková obrana území, dopravní infrastruktura, správa přírodních zdrojů či solidární systém.

Je tedy nutné chodit k opětovnému vytvoření státu – ač tentokrát svobodného – přes anarchii? Nebyla by anarchie zbytečně ztraceným časem, ve kterém by pravděpodobně nebylo spravedlivě trestáno individuální násilí?

Asi byla, já bych raději transformoval stávající stát do přijatelné podoby, ale pokud se společnost rozhodne pro anarchii, budu poslední, kdo si bude existenci státu vynucovat proti vůli ostatních, ale první, kdo bude upozorňovat na možné důsledky.

Demokracie jako zrcadlo společnosti

Budeme-li mít jakoukoliv společnost, která si vynutí existenci státu, nastává otázka, jak stát spravovat – který způsob je nejspravedlivější?

Cestou, jak efektivně určovat, jak si společnost správu státu představuje, je pro mě přímá demokracie nebo demokracie zastupitelská s důsledným poměrným volebním systémem. To jsou ostatně jediné formy vlády, které se dají označit za demokratické.

Opravdová demokracie může být pouze za předpokladu, že lidé volí racionálně. Pokud je společnost zmanipulovaná a neinformovaná, nevládne společnost, ale její manipulátoři – a to není vláda lidu.

Demokracie je pouze rozbitím iluze o tom, že společnost není ovládána většinou. Společnost jako taková se vždy odvíjí od názorů své nejsilnější části, a tou je podle mě vždy většina lidí ve společnosti – a její názor se v opravdové demokracii promítá přímo bez zbytečných překážek.

Pokud je ve většině společnosti zakořeněná svoboda, jak předpokládám, tak demokracie je efektivním prostředkem k jejímu uplatňování. Naopak pokud ve společnosti převládá násilí, je demokracie nástrojem pro uplatňování násilí.

Předpoklad funkční společnosti – sjednocenost

Základním předpokladem funkční společnosti je její názorová sjednocenost – ta ale musí být založená na svobodných rozhodnutích, ne na vnucování ideologie třetí stranou.

Ve společnosti, kde jsou mezi lidmi zásadní ideologické neshody, bude vždy bičovat většina menšinu. Utlačování menšin není důsledkem demokracie či existence státu, je to důsledkem nejednotné společnosti.

Moc by proto měla být centralizována pouze v takovém rozsahu, aby pokrývala území, ve kterém nejsou mezi lidmi zásadní neshody.

Nevěřím, že jsou lidé názorově natolik roztříštění, že je nutné decentralizovat až na úroveň jednotlivce, samozřejmě by ta možnost pro jednotlivce být měla, ale nevěřím, že by si mnoho lidí svět bez společnosti vybralo.

Společnost má být o tom, že na jednom území žijí lidé právě proto, že jsou názorově sjednocení a soužití jim vyhovuje. Společnost si může vytvořit stát za účelem řešení oblastí, které chtějí všichni řešit společně. Jestli si společnost udělá stát, je její věc.

Demokracie je nástrojem k tomu, jak ty oblasti spravovat a jak upozorňovat na to, kdy je pro některé lidi čas se od stávající společnosti odpojit a připojit se k jiné či vytvořit svou.

Účast ve společnosti by měla být vždy dobrovolná a každý by měl mít právo ze společnosti odejít do jiné, případně mít právo zabrat území a vytvořit svou společnost. Bohužel možnost sebeurčení a přecházení mezi společnostmi nelze nijak zajistit, pokud si to nebude myslet většina společnosti, ve které se budou tendence k odpojení objevovat.

To je opět základní problém, který je neřešitelný – pokud není svobodomyslných lidí na světě většina, tak mají smůlu a budou muset žít na území s násilnou většinou, která jim nikdy neumožní únik ze své společnosti. Pokud i v obecně násilném světě budou existovat menšinové svobodné společnosti, budou časem pohlceny.

Naopak ve společnosti založené na svobodě budou členové násilných menšin efektivně trestáni (k tomu může právě pomoci existence státu a jednotného právního rámce), případně – ještě před tím, než se začnou násilně projevovat – budou moci odejít do společnosti, která bude násilná a bude jim vyhovovat.

Za předpokladu většinově svobodomyslného světa a existence okrajových násilných společností vyvstává otázka, zdali si zaslouží děti násilníků žít v násilné společnosti, která jim nedovolí úniku.

Myslím, že svobodomyslně uvažující většina by uznala, že nezaslouží a zabránila by výchově dětí či rovnou reprodukci v takových společnostech.

Má to nějaké morální, natož právní opodstatnění, když se taková společnost sama určila, nezasahuje do jiných společností a především z principu nemůže být jasně dáno, co je násilná a co není násilná společnost? Nemá, ale prostě by většina uplatnila svou sílu.

Závěrem

Jakkoliv je pro mě anarchismus zdaleka nejmorálnější ideologie, tak bohužel předpokládám, že v současnosti by se anarchie zvrhla zpět v diktaturu, a to v horší než současnou.

V první řadě se musí lidé informovat a pak se racionálně rozhodnout, jestli chtějí násilnou, nebo svobodnou společnost. Možná naivně věřím, že by se téměř všichni rozhodli pro svobodu.

V takto rozhodnutém světě by se podle mě i tak případné anarchistické společnosti změnily ve státy, jejichž primární funkcí by na rozdíl ode dneška bylo chránit se proti menšině, která by se pro svobodu nerozhodla.

Aby mohla společnost – společné soužití lidí – nějak fungovat, je nutné, aby na jednom území žili lidé, kteří jsou si svými postoji blízcí. Lidé by měli mít možnost úniku z nevyhovující společnosti do společnosti, která jim vyhovovat bude; pokud taková není, měli by mít právo si ji založit.

Článek je vlastně zbytečný, protože neřeší základ všeho, a to jak dojít k informované společnosti, což je jediná možná cesta k udržitelné svobodě.

Informovaná společnost ale není zárukou svobody, je pouze zárukou toho, že společnost dostane, co chce. Jestliže lidé většinově svobodu chtít nebudou, tak svoboda nebude a zastánci svobody nemají jakoukoliv možnost to zvrátit.


Follow

Get every new post delivered to your Inbox.